Tomáš Sedláček: Musíme se naučit být svými vlastními šéfy

Český ekonomický filosof Tomáš Sedláček. Zdroj: Dan Hromada

Kdo budede chtít v budoucnosti uspět, bude muset projevit tvrdou sebedisciplínu a být sám sobě nesmlouvavým manažerem. Ti, kteří o práci přijdou, dostanou od státu stipendium na další vzdělávání. A sociální a zdravotnický systém bude fungovat na celoplanetární úrovni, aby všude měly děti nárok na stejnou základní péči. Taková je vize předního českého ekonomického filosofa Tomáše Sedláčka.

Covidový rok jste označil za ochutnávku toho, jak by mohla vypadat práce v budoucnosti. Jak, kromě toho, že budeme pracovat na dálku, z domova?

Práce z domova byla dlouhodobě, a to nejen před pěti, dvaceti, sto lety, považována za výsadu. Před covidem se home office povoloval jen spolehlivým lidem, kteří se dokázali sami řídit. To se teď stalo 30 procentům populace. Práce se nám čím dál více integruje do života, můžeme ji vykonávat individuálněji, jednotlivě, na dálku, ne společně ve fyzických týmech. Po člověku se chce jiný typ práce než před dvě stě lety, kdy dělal robotickou práci dnes nahraditelnou robotem. Řeklo se mu, co má dělat, a on to tak od rána do večera dělal. Teď se naopak čeká kreativita, inovativnost, self-management.

Někteří zaměstnavatelé ale pořád nevěří, že jsou lidé sebeřízení schopni, a home office stále umožňují jen neradi.

Korona nám ale ukázala, že to překvapivě funguje. Ekonomiku jsme loni až na výjimky uzavřeli a HDP nám spadl o pouhých 5,6 procenta. Stále jsme produkovali více než 90 % toho, co za normální zdravý rok. Hrubý domácí produkt se stal skutečně „domácí“, protože 30 procent z něj jsme dělali doslova a do písmene z domova.

Jaké nároky na nás bude práce v budoucnosti klást?

Člověk se musí stát šéfem sebe sama. Specializace, která nás v jednotlivých oblastech dovedla tak daleko a k takovému bohatství, nám najednou dala pocítit svá úskalí. Některé specializace kvůli karanténě přestaly fungovat. Třeba gastronomie. Najednou byli lidé nuceni si alespoň částečně zase začít sami vařit.

Takže se ukázalo, že kromě pracovní specializace musíme mít i jistou míru univerzálních dovedností, mimo jiné být si schopnými šéfy?

Ano, protože další věc, o kterou jsme karanténou přišli, je management. Jednotkou, se kterou jsme dosud jen málo pracovali, je lidský kapitál – to, co umím. Doteď jsme na to měli specializované manažery, kteří zajišťovali mikromanažement a říkali nám, co, kdy a jak máme udělat. A najednou jsme o to přišli a člověk se musel stát sám sobě pasáčkem. S touto myšlenkou jsem si hrál, když jsem sledoval pořad Gordona Ramsayho (britský šéfkuchař oceněný několika michelinskými hvězdami, jeho TV show byla předobrazem české Ano, šéfe! – pozn. red.).

Ekonomický filosof Tomáš Sedláček.

Vy sledujete televizní pořady o vaření? No vida!

To je takové moje guilty pleasure (tajná libůstka – pozn.red.). Občas mám takové „splachovací touhy“ a koukám třeba dvě hodiny na to, jak Gordon Ramsay chodí do restaurací a řve na personál, že mají špinavou ledničku, nevaří z dostatečně čerstvých rajčat, a tvrdě jim říká, co mají změnit. Vlastně jim dává rychlý kurz mikromanagementu. A ten by se teď hodil každému z nás. V budoucnosti nebudeme pracovat pro jednoho zaměstnavatele, ale pro vícero firem, mít několik menších úvazků. Staneme se sami sobě kapitalistou našeho individuálního lidského kapitálu a budeme chtít ze sebe vytřískat ten nejlepší potenciál.

Jaké další změny s sebou taková proměna trhu práce přinese?

Ušetříme náklady na dopravu, za udržování kanceláří. Zaměstnavatelé teď zjistili, že mohou na nákladech ušetřit hromadu peněz. I na lidech, protože nepotřebujete personál na úklid, recepci a další služby. Zaměstnanci zase ušetřili spoustu času, který jinak tráví dojížděním. Kdyby se trend práce z domova trvale ujal, změnilo by to charakter společnosti. Centra měst by se „vykancelářovala“, mohli by se tam vrátit běžní lidé. Jiní by zase mohli bydlet na svých chalupách. Dříve byla práce z domova výsadou pár privilegovaných zaměstnání – umělců, spisovatelů. Naopak ještě dříve, když jsme byli ještě rustikální společnost, pracoval člověk často tam, kde žil – na statku, na poli. Práce a domov byli spojené, takže v tomto ohledu se vracíme do minulosti.

Krize vždycky uspíší určité společenské tendence. Které urychlil Covid-19?

Ukazuje se, že zdravotní a sociální systém potřebujeme na celoplanetární úrovni, abychom byli schopní bojovat s globálními výzvami, jakou je i Covid-19, a dokázali se domluvit na společném postupu. Díky pandemii jsme se začali mnohem více vnímat jako jeden celek, jako lidstvo. Všichni jsme byli zasaženi. Nevím, jestli se jindy v dějinách světa stalo, že by v jednu chvíli celé lidstvo sdílelo stejnou emoci. Nejen zprostředkovanou, jako když jsme poprvé přistávali na Měsíci. I tam jsme nepřistávali „my“, ale jen dva lidi, my jen zástupně, symbolicky.

Jak by ten celosvětový zdravotnický a sociální systém měl podle vás fungovat?

Vznik takového systému by byl součástí trendu, který je patrný od počátku civilizace: lidstvo se stává duševnější. Ne snad že bychom byli více duševně založení, ale máme více duši venku. Naše duše, emoce, morálka se přesouvají ven, mimo nás, do fungování společnosti. Třeba na internetu nebo v kině prožíváme emoce jiných.

Ve svém eseji v knize 2036: Jak budeme žít za 20 let? mluvíte o exoskeletu, kdy naši morálku přesouváme na instituce, které se za nás starají o nemocné, chudé, potřebné. Vaše vize globálního systému je tedy vrcholnou formou exoskeletu?

Ano. Morálku už nemáme tak moc uvnitř nás samých, ale v institucích, za jejichž chod jsme v demokratické společnosti zodpovědní všichni. Podařilo se nám postavit exoskelet na úrovni národa, popřípadě Evropy. Čeká nás tedy ještě jeden krok. Uvedu to na příkladu. Když najdete na ulici ležet opuštěné dítě, zavoláte na policii. Tím aktivujete exoskeleton, který se o dítě postará. Vy ani nemáte právo se o něj postarat sama.

Jako by to bylo běžné dříve.

Přesně. Dříve, když se nad vámi někdo slitoval, vzal si vás k sobě. Teď se snažíme exoskeleton budovat na úrovni Evropy. Moc nám to zatím nejde, ale některé části už jsou srostlé, obzvlášť ty ekonomické. Dnes se tedy o opuštěné dítě postarají instituce (exoskeleton) a dobrodinci stačí, když zavolá na 119 a skoro nic ho to nestojí. Etika se stala levnou a společnou, což je důležité. V dřívějších dobách bych se musel rozmýšlet, jestli mám na to vzít si dítě k sobě, nebo jestli mu seženu opatrovníka nebo ho dám do kláštera. Dnes toto dilema řešit nemusím. Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy se ukáže, že jde například o syrské dítě. Tam ještě exoskeleton nedorostl. To, jak se k dítěti zachováme, určuje jeho cestovní pas – jestli je české, ze zemí EU nebo z třetích zemí.

V budoucnu by tedy mělo být jedno, odkud dítě pochází, systém by se o všechny postaral stejně?

Kdyby systém zdravotnictví fungoval podobně jako internet, tedy byl propojený a odnárodněný, tak bychom se navzájem informovali v otázkách zdraví a zdravotnictví včetně hlášení počátků pandemie. Dosud jsme se v rámci Evropy integrovali hlavně ekonomicky. Teď to ale vypadá, že dalším motorem celoplanetární integrace nebude už jen internet a byznys, ale dost možná právě zdravotnictví. Pochopili jsme, že to musíme řešit jako lidstvo. Nejde o to naočkovat sebe, musíme se proočkovat všichni. Dokud bude část světa, kde bude epidemie narůstat, jsme také v nebezpečí všichni.

Jak by ten globální zdravotnický systém fungoval prakticky?

Museli bychom sjednotit statistiky, mít jednotné informace, umět je vyhodnotit a podle toho stanovit společná pravidla. Časem by se ustanovilo minimální zdravotní pojištění pro děti na celém světě. Každé dítě by při narození získalo poukázku, která by se dala proměnit za zdravotnické služby. To samé by mohlo fungovat ve školství. Svým narozením by dítě získalo nárok na řekněme sto tisíc korun z tohoto globálního fondu a za ty by si koupilo vzdělání, ať už v České republice, v Ghaně nebo kdekoli jinde. Nemusela by se nutně zavádět planetární minimální mzda, o které se teď také hovoří. Celosvětová infrastruktura zdravotnictví a školství by se vystavěla skrze minimální fond dítěte. Myslím, že se toho dožijí až naše vnoučata. Koronakrize nás ale směrem k jednotnému zdravotnickému systému signifikantně posunula.

Základní nepodmíněný příjem má řešit budoucí nezaměstnanost, kterou přinese digitalizace a robotizace. Problém nezaměstnaných fond pro děti nevyřeší.

Myšlenka garantovaného příjmu se mi nikdy nepozdávala. Jako filosof nevím, jestli je smyslem člověka zahálet, být pasivní a dostávat za to peníze. Ekonomicky a psychologicky to podle mě správné není. Být užitečný a překonávat se, dělat věci, o kterých bych nemyslel, že je zvládnu, je smyslem bytí a ne se neustále hledat. A jestli se člověk chce hledat, ať se hledá pořádně a minimální příjem je testován vzděláváním se.

Takže byste byl pro dávku podmíněnou studiem nebo rekvalifikací?

Ano, základní mzdu bych podmínil vzděláváním, takže by člověk nedostával podporu v nezaměstnanosti, ale stipendium. Uvedu příklad. Jsem řidič Uberu, ale kvůli karanténě nemám koho vozit. Od státu dostanu stipendium, garantovaný příjem, ale musím se vzdělávat. Řeknu si: vždycky mě bavil film, nebo jsem se chtěl naučit anglicky, připravovat sushi, cokoli. Přihlásím na kurz angličtiny nebo teorie filmu a výstupem bude jazyková zkouška nebo esej porovnávající použití kamery ve filmech Davida Lynche a George Lucase. Já jsem se teď během karantény naučil čalounit.

Nepovídejte! Pomocí tutorialů na Youtube? A dá se na tom sedět?

Jasně. Syn zase pochytil základy japonštiny z kreslených seriálů. Takže za rok se skutečně lze naučit nové věci. Lidé by se pak vraceli do ekonomiky vzdělanější, poučenější. Ale ne, aby dostávali peníze za nic, jak navrhuje minimální nepodmíněný příjem.

Otázka je, jestli se lidé budou jednou mít kam vracet, jestli vůbec bude pro všechny práce. Mnozí ekonomové tvrdí, že ne.

Je pravda, jak ukazuje i současná situace, že technologie sebrala práci spoustě lidem. V budoucnu by se dalo uvažovat o systému celoživotního vzdělávání jako o dlouhodobém nosníku HDP. Vzdělávání by obstaralo jeho velkou část, protože by lidé „chodili do školy“ průběžně celý život.

Takže manuálně pracující, pro které jednou nebude práce, se budou celý život „jen“ vzdělávat?

A také vykonávat nové manuální, sofistikovanější práce. Robotizace neznamená, že manuální práce pro lidi vůbec nebudou. Ale budou individualizovanější, sofistikovanější. Lidé nebudou pracovat v továrnách, ale přijdou k vám domů, třeba vyčalounit nábytek. Dnes používáme mobilní aplikace jen na nákupy, rozvoz jídla a taxi, ale lze je používat mnohem zajímavěji, třeba v rámci sousedské výpomoci. Třeba jedni se budou druhým starat o chalupy.

Takové práce ale zdaleka nebudou stačit pro všechny, obzvlášť při stále stoupajícím celosvětovém počtu obyvatel. Co budou dělat – kromě vzdělávání se – ti ostatní?

K vymizení manuální práce dojde až časem, tipuji za dvě stě let. Pak bude manuální práce čistě jen koníček. Stejně jako je dnes jízda na koni. Dříve to byla nutnost, jediný dopravní prostředek například na cestu do práce. Podobně to bude s manuální prací. Bude to rarita, zpestření. Práce budoucnosti bude podle mě psychologicko-intelekto-duševno-umělecky zaměřená.

V eseji říkáte, že to budou profese zabývající se naplněním našeho volného času: filmaři, designéři PC her, atd. Stejně mi pořád vrtá hlavou, co budou dělat ti, pro něž práce nebude? Tohle přece nejsou profese pro každého.

Nejspíš vznikne, čemu izraelský historik Yuval Noah Harari říká „useless class“, třída „nepotřebných“. I když těžko říct, zatím se digitalizace neprojevuje ve velkém nárůstu nezaměstnanosti nikde. Země technologicky nejpokročilejší nemají vysokou nezaměstnanost. Digitalizace pro nás zároveň novou práci vytváří. Ale je to jiný typ práce, jemnější. Dřívější ekonomika dělala maskulinní HDP, stála na oceli, železu, výrobcích, na které si člověk mohl sáhnout. Ekonomika se ale dlouhodobě stěhuje do terciárních a kvartálních sektorů, které nejsou hmatatelné, jako jsou služby, vzdělávání. Může ji vykonávat žena jako muž. Ale zpátky k vaší otázce: i kdyby vznikla třída „nepotřebných“, tak já říkám, ať se celoživotně vzdělává. Myslím, že jinak to nicnedělání pro ně bude k nevydržení.

Říkáte, že dříve jste byl pracovně rozlítaný po celém světě a bál se být přikovaný na jednom místě. To se vám teď kvůli pandemii stalo. Jak to prožíváte?

Jsem pořád doma a už asi ani nechci, aby se to vrátilo zpět. Naprosto mi to takto vyhovuje. Pracuju z domova, jsem celé dny se svým synem, nemusím cestovat. Nikdy v dějinách neměli otcové tolik času na trávení se svými dětmi jako teď my. Až skončíme náš rozhovor, budu se moci lechtat se synem, než mě přeroste. Proto se snažím v karanténě vidět dar, požehnání v prokletí. Nikdy nic nechodí v čisté podobě, všechno zlé s sebou nese i něco dobrého a naopak. Jsem zkrátka nenapravitelný optimista.