S Petrem Dufkem, hlavním ekonomem Banky CREDITAS, jsme si povídali o aktuálních ekonomických problémech, nutných energetických úsporách nebo potřebě alternativních řešení. Říká, že současná inflace by snad mohla konečně zafungovat jako budíček pro ty, kdo rozhodují. Zeptali jsme se i na jeho pohled na současnou krizi, která podle jeho slov představuje zlom.
Svět se dostává do vleku krátkodobých horizontů permanentních krizí. Pojem krize je přitom od řeckého „kritein“, tedy obrat, nebo i kritérium – tedy šance ke změně. Pojem kritika má základ v řeckém „kriteion“, což doslovně znamená posuzovat. Máme dobře vymyšlené změny, nebo trendy, kterými by se lidstvo mělo ubírat? Co by se mělo změnit?
Řekl bych, že jsou to spíš otázky pro filozofa nebo sociologa než pro ekonoma, který se společenskými trendy a vizemi příliš nezabývá. Ale pokusím se. Myslím si, že slovo krize se všeobecně nadužívá. Skoro by se dalo mluvit o inflaci krizí, protože každý otřes, který společnost či ekonomiku vyvádí z rovnováhy, se ihned snadno označí za krizi.
Za svoji kariéru jsem takových krizí zažil tolik, že bych je asi nedokázal ani spočítat. Pokaždé končily stejně – poučením a snahou vytvořit mechanismy pro jejich předcházení. Nicméně časem se na ně více méně zapomnělo.
Žádná z oněch dosavadních krizí však neměla takový dopad jako ta současná energetická, neboť jen ta má silný potenciál měnit strukturu dokonce velkých ekonomik, trvaleji ovlivnit chování firem i spotřebitelů. Představuje totiž zlom, kdy energie přestaly být levné a dostupné a stávají se vzácnými. Ne v důsledku nějaké přírodní pohromy, ale jen „díky“ špatným – nikoli ne nevratným – rozhodnutím části naší civilizace. Jestli však tato nová situace povede k přehodnocení priorit a vizí ve smyslu jejich racionalizace, si vůbec netroufám odhadovat.
Dobře, ne-li lidstvo, tak alespoň lidé… Jak by se měla reformovat tržní ekonomika? Je vůbec možné prosazovat (zavádět) externality bez jejich „převodu“ do ekonomických stimulů, hodnot, pravidel? Třeba ekologické hodnoty, zdravotní péči apod., není nutné mít nejdřív zdroje k vyžadovaným prebendám?
Někdy mám pocit, že každá nová reforma tržní ekonomiky znamená jen další oslabení slova „tržní“. Snaha zregulovat vše, abychom se vyhnuli ekonomickým cyklům a všem potenciálním nedokonalostem, je časem vždy odsouzena k nezdaru, protože trh si vždy najde cestu, jak se prosadit, jak nová pravidla obejít. Ostatně známe to i z naší dřívější i nedávné historie.
Smysl spíš vidím ve směru nastavení limitů trhu, ochrany vlastnictví a zajištění férovosti, včetně toho, že náklady – včetně externalit – nese primárně ten, kdo je způsobuje. Jsem tedy spíš zastánce pravidel než stimulů, které se mohou v rukou politiků či spíše lobbistů stát časem velmi kontraproduktivní. Krátkodobě mohou pomoci, ale dlouhodobě zároveň uškodit. Navíc jejich rušení či reforma se časem stává téměř nemožná. Příkladem budiž zemědělská politika EU nebo podpora OZE u nás.
Žijeme si nad poměry, ale to lidi rádi. Donutí je inflace k trochu větší skromnosti?
Osobně tyto paušalizace vůbec nemám rád, protože jsou natolik vzletné, že si pod nimi může každý představit, co chce.
Jestli jsme si na něco opravdu zvykli, tak je to především krátkozrakost při rozhodování. Mám tím na mysli především neochotu předem v rámci možností propočítávat náklady velkých i malých rozhodnutí na národní i nadnárodní úrovni, nebo až příliš velkou ochotu přehlížet potenciální rizika.
V posledních letech se nám tato „velkorysost“ vrací na národní úrovni v podobě rostoucích dluhů, v byznysu zase třeba v nespolehlivých zahraničních subdodávkách nebo komplexně v podobě současné energetické krize. Přijímají se rozhodnutí bez patřičných studií proveditelnosti a zvažování rizik. Pod zvučnými hesly a velkými vizemi se má měnit svět, i když cesta (technologie) ani zdroje nejsou zřejmé, takže nezbývá než spoléhat, že to určitě dobře dopadne.
Děje se tak na úrovni EU, ČR a někdy i ve firmách. Bylo by s podivem, pokud by se podobný přístup nepřijala za svůj i část obyvatel.
Aktuální inflace vyvolaná částečně nabídkovým šokem na energetickém trhu by proto mohla konečně zafungovat jako budíček pro ty, kdo rozhodují. Samozřejmě nás dovede k větší skromnosti, avšak jestli nastolí i odpovědnější rozhodování na všech úrovních, si jistý nejsem. Zatím jsme si zvykli se problémy „prodotovat“, nikoli je řešit. A tímto způsobem se aktuálně řeší i problém energetické drahoty v řadě zemí EU.
V současné době vidíme obří zadlužování zemí (Japonsko 200 % HDP, ale „domácí“) a všichni jsou „happy“. Bude nutné zavést „řeckou léčbu“?
Řeckou léčbu asi nikdo sám od sebe dobrovolně nezavede, zvlášť ne u nás. Zvykli jsme si na systém s všeobecně nízkými daněmi a zároveň velkorysým veřejným sektorem, žijícím z rozhodně ne nevýznamné části na dluh. Dokud bude finanční sektor ochotný tyto dluhy financovat, akutní potřeba dát veřejné finance do pořádku bude minimální.
Jak ukázala zkušenost nejenom eurozóny, ani finanční trh nakonec nemusí sehrát roli onoho strážce disciplíny, který nakonec politiky donutí problémy řešit a nejenom dál odkládat, když do hry vstoupí centrální banka, ochotná nakupovat státní dluhy do své bilance. Naštěstí tak daleko jsme se v ČR ještě nedostali.
Až se dostaneme z energetické krize (snad bez jaderné války), jakým směrem by se mělo rozvíjet hospodářství? Jak lidem radit (dokopat lidi) k nějakému rozumnějšímu životnímu způsobu?
Myslím si, že energetická krize sama o sobě změní chování firem i domácností. Asi nikdo už nepředpokládá, že se ceny energií vrátí tam, kde byly ještě třeba před dvěma lety, takže nezbývá než se přizpůsobit.
Firmy pod tlakem investují do úspornější energetických řešení, domácnosti zatím povětšinou omezují svoji spotřebu. Časem se ovšem ani ony nevyhnou investicím do energetických úspor a alternativních řešení. Pouze v tuto chvíli je tato potřeba až příliš nová a s ohledem na vysokou inflaci i dost drahá a nedostupná.
Blíží se demografická změna – dynamické stárnutí populace, což vyvolá nezbytnosti, jako jsou daňová reforma, změny penzijního systému a financování zdravotnictví. Jak by tyto změny měly vypadat?
Asi bychom měli vyjít z faktu, že žádný univerzální spravedlivý vzor neexistuje. Vždy bude záležet na vnímání solidarity ve společnosti. Pokud budeme chtít mít nízké daně, budeme muset směřovat k jednotnému důchodu s minimální či zanedbatelnou zásluhovou složkou. Pokud společnost tuto cestu odmítne, nezbývá než nalézt dodatečné zdroje, protože problém stárnutí populace není otázkou pár desítek miliard korun navíc. A to bude znamenat buď zvýšit daně zaměstnancům (protože to jsou spolehliví daňoví poplatníci), nebo začít uvažovat o komplexní daňové reformě.
Prozatím však jdeme cestou dalšího navyšování mandatorních výdajů, na které si půjčujeme peníze na finančních trzích a doufáme, že to ještě nějaký čas bude díky naší relativně nízké zadluženosti fungovat. Vlastně si to neudržitelné břímě mandatorních výdajů ještě dál navyšujeme, i když víme, že na něj vůbec nemáme. Příkladem budiž další úpravy penzijního systému. Jsou určitě spravedlivé, ale financovat je v první řadě budou věřitelé.
A co změny finančního systému, má perspektivu začarovaný kruh státních bondů a bank. Akciové trhy jsou jen zlomkem investičního světa. Stačí to pro skutečně rozvojové projekty?
Finanční sektor rozhodně nestrádá nedostatkem zdrojů, abychom se dostali do fáze tzv. vytěsňování. Tedy situace, kdy banky raději kupují státní dluh, než aby poskytovaly úvěry. V krajním případě se může pouze stát, že úvěry budou s ohledem na rostoucí státní riziko časem dražší. Peníze jako takové v systému rozhodně nechybí, spíše je jich stále nadbytek. A fakt, že nesměřují ve větší míře do akciového trhu, je jen důsledkem neochoty investorů či střadatelů podstupovat riziko, které je dlouhodobě v Evropě nižší než třeba v USA.
Neznamená to ale, že by zde chyběly peníze na rozvojové projekty. Nadějné projekty si vždy budou hledat spíše financování na kapitálovém trhu či od privátních investorů spíše než od bank, které musí vzhledem k silné regulaci postupovat konzervativně. A finanční trh je možná i to správné síto, kterým projdou jen projekty s nejvyšší nadějí na úspěch. Sice se i v tomto směru snaží do řemesla trhu fušovat stát, ale nemyslím si, že by to mělo velkou naději na úspěch. Je to vlastně jen další forma dotací, která zatěžuje veřejné finance.
Co s privátními úsporami? Zatím za ně banky, pojišťovny a penzijní fondy kupují bondy…
Na tom není nic netradičního či zvláštního, protože tento přístup vyplývá z povahy podnikání bank i pojišťoven. Bond je likvidní forma dluhu a má nezpochybnitelné místo v bilanci finančních institucí včetně penzijních fondů. V případě fondů pak už jde jen o rizikový profil, kterému pak odpovídá proporce dluhopisů a akcií.
Od bank očekáváme stabilitu, předvídavost, a především konzervativní řízení rizik. Proto je role akcií v tradičním komerčním bankovnictví velmi omezená.
Pokud chce někdo investovat do akcií, má k dispozici širokou paletu možností. Ať už jde o přímé investování do jednotlivých titulů či akciových indexů nebo při využití nějakého zprostředkovatele třeba v podobě podílových fondů.
Jak vidíte nápady typu zrušit podporu stavebního spoření, asi i penzijního připojištění – nejsou lepší daňová zvýhodnění? I když u hypoték nevím, nevím… Co se základní nezdanitelnou částkou přijmu?
Pokud nebudeme chtít zvyšovat daně a krátit valorizace penzí a sociálních dávek, nezbývá než podívat na ostatní rozpočtové výdaje. Můžeme začít konečně zmenšovat veřejný sektor, sáhnout na různé dotace, včetně daňového zvýhodnění penzijního připojištění a podobně.
Osobně bych však příliš nedoporučoval tuto podporu zcela rušit. Spíše než na daňové zvýhodnění by se stálo za to podívat se více na vyplácený státní příspěvek. Podobně lze nahlížet i na stavební spoření.
Úsporami výdajů si však nakonec stejně koupíme jen trochu času, protože problém strukturálního deficitu tím nezmizí – ani našeho tragického demografického výhledu. Proto bude v budoucnu nutné podívat se na celý systém daní, včetně zdanění OSVČ a právnických osob.
***
Petr Dufek, hlavní ekonom Banky CREDITAS
Vystudoval obor národní hospodářství na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava (VŠB). Od roku 1997 působil jako analytik na různých pozicích v ČSOB. Zaměřuje na hlavně na vývoj české a evropské ekonomiky a finančních trhů. Působí také na VŠE v Praze na Katedře měnové teorie a politiky a je členem Vědecké rady Ekonomické fakulty VŠB. Od března 2022 je hlavním ekonomem Banky CREDITAS.
